Rozmohl se nám tady takový nešvar, totiž poněkud přílišné zbožšťování vědy a vědců.
Já sama mám vědu velmi v oblibě, dokonce tak, že někdy přemítám, jestli jsem se neminula povoláním. Svou práci mám ráda, ale – ono by mi to v bílém plášti tak slušelo! Chodila bych po laboratoři, mezi zkumavkami a Petriho miskami, a pečlivě zapisovala výsledky pokusů do protokolů. Byla by to krása a jistě by mne to zkoumání něčeho neznámého bavilo.
Vědkyně tedy nejsem, ale vědě fandím a ráda si čtu, co nového bylo objeveno a s jakými problémy se současná věda potýká. Ale přesto, nebo spíš právě proto, si velmi dobře uvědomuji její limity.
Věda je totiž limitována úplně stejně jako jakákoliv jiná lidská činnost. Vědci jsou tak jako všichni ostatní ohroženi omyly, selháními a slabostmi. Je zásadně špatně klanět se vědě jako zlatému teleti, už proto, že klanět se modlám je špatné vždy.
I věda si s sebou nese z minulosti kapitoly, na které by nejraději zapomněla. Například eugenika byla také věda, na přelomu století dokonce velmi populární: zdálo se skvělé, že díky vědě dosáhneme časem lepšího lidstva. Jak to dopadlo, všichni víme.
A nejen to. Svého času byla udělena Nobelova cena za lobotomii, což byl vědecky uznávaný léčebný postup. Je to jedno z největších selhání v historii těchto cen. A tak bychom mohli pokračovat.
Ani vědci nejsou vedeni jen ušlechtilými zájmy. I mezi nimi existuje boj o slávu, peníze, moc, vliv, o citace, prvenství, významné funkce. I věda má svá tabu, témata, která se „nesluší“ otevírat, závěry, k nimž je nežádoucí dojít, a výzkumy, které dnes nebude nikdo financovat, protože by to bylo nekorektní.
Pandemie koronaviru na tom nic nezměnila. Nejenže existuje podezření, že věda stála už u úniku tohoto viru z laboratoře (velice doufám, že nebude nikdy potvrzeno), ale ani vědci se neshodnou na doporučených postupech a nástrojích v boji s touto nemocí.
Krušnou kapitolu tohoto příběhu napsal i český vědec, který zcela neadekvátně děsil veřejnost a systematicky devastoval psychické zdraví obyvatelstva těmi nejhoršími scénáři. Sám to už přiznal, ale vinu necítí – domnívá se, že „zachránil životy“, neboť vyděšený člověk dělá to, co je dle představ tohoto vědce správné. Jako nástroj ovlivnění veřejnosti nepoužil vědecky podloženou pravdu, ale strach, a přitom se zaštiťoval svou odbornou autoritou. I to je tvář dnešní vědy. Pravda musí ustoupit cílům, odpovědnost nikdo nenese, škody nikdo neřeší.
A proto: nepodléhejme přesvědčení o všemocnosti vědy. Máme hlavu, abychom přemýšleli. Máme ústa, abychom se ptali, kdo má na čem jaký zájem, kdo co platí a kdo bude mít z čeho zisk. Máme uši, abychom naslouchali oponentním názorům a kritikům. Máme také oči, abychom viděli tento krásný svět. Věda ho nestvořila, jen ho popisuje. Nezapomínejme na to.
