Sobotní odpoledne jsme využili k návštěvě aktuálního filmového hitu Christophera Nolana. Znovu jsem si uvědomila, kolik podivuhodných osudů na světě již bylo odžito, a kolik lidských životů může sloužit jako námět zajímavého filmu.
Oppenheimer, to jsou dva umně poskládané příběhy: příběh práce na atomové bombě v době války a příběh konfliktu člověka, který toho pro svou zemi mnoho udělal, a státu, který v něj ztrácí důvěru, ve vykloubených časech mccarthismu.
A tím vším se line můj oblíbený motiv, totiž motiv odpovědnosti za vlastní skutky. Což v případě sestrojení atomové bomby není zrovna triviální problém.
Myslím, že film vůbec nevyhovuje takovým těm moderním požadavkům na diverzitu: ženy jsou tam jen v roli manželky a milenek, nejsou tam téměř žádní barevní lidé, je to zkrátka celé v režii bílých mužů. Ale když jsem zatajila dech těsně před provedením testu Trinity, věděla jsem, že sama bych nikdy nedokázala něco takového odmávnout. Rizika jsou příliš velká, odpovědnost příliš tíživá a problém příliš komplexní… takže není nic divného na tom, že ho řeší muži.
Feministky může na druhou stranu utěšit, že ženy neměly na té bombě, a tedy ani na životech, které vzala, skoro žádný podíl.
Vedlejší postavou filmu je i Albert Einstein, který se projektu Manhattan neúčastnil; z kontextu je zřejmé, že jeho vědecká kariéra byla už tehdy za zenitem. Ostatně Einstein si s kvantovou mechanikou, která byla hitem 20. let a matkou té bomby, nijak zvlášť nerozuměl.
Moc se mi líbil okamžik, kdy Oppenheimer přijede za Einsteinem s výpočty, které připouštějí možnost, že spuštěním reakce dojde k zapálení celé atmosféry. Einstein mu k tomu cosi řekne a pak mu vrací jeho poznámky: „To není moje, je to vaše.“
Ano, tohle nebyla jeho věc, byla to věc Roberta Oppenheimera. Stal se vědeckou celebritou, protože sestrojil nejničivější zbraň. Takový úspěch…!
