Nic odborného psát nebudu, na to nemám ani čas, ani náladu. Ale za sebe mohu říct v reakci na článek Máte doma malého génia? Tyto děti jsou pastí na učitele. Jak jim pomoci?, že tohle je přesně to, co bych nechtěla, aby si někdo četl jako popis nadaných dětí a dělal si na jeho základě představu o našich dětech nebo o mně.
Já i naše děti do toho popisu moc nezapadáme. A určitě do něj nezapadá spousta dalších nadaných jedinců. A přesně tahle dost zkreslená představa je to, co mi otravuje život. Z článku mi vychází, že poznat nadaného jedince je vlastně strašně jednoduché – brzy mluví, brzy čte, brzy počítá, organizuje ostatní, brzy se zajímá o vesmír a dinosaury, nemá zájem o běžné dětské hry, je jednostranně zaměřen, nerozumí si s vrstevníky a má problémy v běžné škole, protože se tam nudí. A pro rodiče je to strašně náročné.
V první řadě musím říct, že nás s manželem ty dětské otázky baví, rozhodně jsem si víc užívala, když jsem s tříletým synem řešila vznik pohoří, sopečnou činnost, elektřinu a magnetismus nebo život v pravěku a rozdíl mezi virem a bakterií, než když jsem si s ním hrála s autíčky. Určitě si víc užívám, když jsem s dětmi v muzeu, než když si hrají v herničce nebo na hřišti (to se nudím). A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Z každého nadaného jedince také určitě učitelé nevyšilují. Jsou nadané děti, které jsou i na běžné škole úspěšné, třeba protože nechtějí žádné zbytečné konflikty nebo protože během nudy odchází do svého světa. A rozhodně ne každé nadané dítě má pár svých oblíbených témat, která řeší do hloubky a vše ostatní pomalu ignoruje.
Jsou i takové nadané děti, které naopak zajímá strašně moc věcí, vše si propojují mezi sebou, vše chtějí pochopit, vyzkoušet si… Brzké mluvení, počítání a čtení je sice u nadaných dětí časté, ale také to není pravidlo.
Nerozumění si s vrstevníky od syna znám, ale zrovna u něj nevidím ten problém ani tak v tom, že by mu ostatní děti nerozuměly. Je to spíš o tom, že se dokáže na něco déle soustředit, má oproti vrstevníkům více promyšlené hry, je samostatnější, víc mu dochází, že jsou některé věci nebezpečné, má strach z jiných věcí… Že zná některá slova, která čtyřleté děti běžně neznají a během dne párkrát promluví anglicky (případně nějakým dalším jazykem) mu nijak závažné problémy nedělá.
I kdybych pominula to, jak moc zjednodušující a zkreslující ten článek je, tak mi přijde takový zbytečný, člověk se z něj nic moc důležitého nedozví. Alespoň tedy já jsem hledala úplně jiné informace. Mnohem přínosnější by mi přišel například článek, který by mě uklidnil, že vážně nejsem cvok, když se k dětem chovám v některých věcech dost odlišně od většiny rodičů. Že jen vnímám jejich specifické potřeby.
