Diskuse o nedostatku míst na středních školách a učilištích v Praze a přilehlém okolí přinesla několik zajímavých námětů k zamyšlení. Jedním z nich je otázka: Musíme všichni bydlet v Praze?
Totiž, jak ono to vlastně probíhá? Absolvent vysoké školy, nejspíš humanitního zaměření, s dobrými výsledky, jedním semestrem stráveným na zahraniční univerzitě a výbornou znalostí angličtiny, případně i dalšího jazyka, se rozhoduje o svém budoucím pracovním uplatnění. Kam po vysoké škole?
Je nabíledni, že se svými znalostmi by se u něj doma, v regionu, takzvaně zahodil. Vůbec by je tam nevyužil. Zakopal by se na nějaké místní střední škole jako učitel nebo jako právník v maloměstské kanceláři – zkrátka žádná kariéra. Je jasné, že aby úsilí vložené do studia zúročil, musí zůstat v Praze.
A tak se upíše korporátu a začne si budovat postavení. Junior, senior, partner, stoupá po firemním žebříčku a s tím adekvátně stoupají jeho příjmy. Když přijede domů do Velké Trouby, pěkným autem a v drahých botách, je všem jasné, jak si polepšil. Jeho příjem zdá se ve Velké Troubě v poměru k tamnímu průměru astronomickým. Jenže… ono to tak úplně není. Svoje životní náklady, hypotéku, druhé auto pro manželku a dvě dovolené ročně hravě pokryje, ale že by to bylo na nějaké rozmáchlé investice, to určitě ne.
Ve skutečnosti jen on ví, že to není žádná sláva. V korporátu se rozpustil jako kostka cukru v kávě generálního ředitele. Každé ráno naloží děti do auta a vydá se dlouhými kolonami ke škole a ke školce, potom do práce a doufá, že na něj zbude parkovací místo. Odpoledne následuje druhé kolo s vyzvedáváním dětí a kroužky. To zajišťuje manželka, naštěstí si mohla upravit pracovní dobu. Prarodiče jsou daleko, o tom, že by pravidelně hlídali vnoučata, se mu může jen zdát. Domů do satelitu se jezdí jenom vyspat, na využití těch kulturních možností v Praze, které u rodičů v Troubě nadšeně prezentuje, není ani pomyšlení. Je to lopota. Ale pořád si může myslet, že udělal štěstí. Nebo aspoň kariéru.
A najednou se ukáže, že takhle přemýšleli všichni. A že nejsou školy pro jejich děti. Nebyly školky, to se ještě nějak pokrylo. Nebyla místa na základních školách, ale obec je povinna děti přijmout do spádové školy. Kvalita výuky odpovídá nacpaným třídám a nedostatku dobře placených učitelů; o družině pro starší ročníky nemůže být řeč. A o místo na střední vypukne doslova rvačka.
Politici na to prostě zapomněli. To se stane, že se na něco zapomene, ne? Tak teď zapomněli na děti intelektuálů z Velké Trouby, kteří dobyli Prahu. To je ovšem z hlediska kvality života docela problém. Když nemáte možnost zajistit dětem nikoliv prestižní, snad ani ne kvalitní, ale prostě vzdělání, začnete možná uvažovat jinak.
Koho jsme to volili? A proč vlastně bydlíme tady?
Petr, který se mnou chodil na základku, je vážený troubský notář. Jeho děti se úplně bez potíží dostaly na místní gymnázium, na studium do zahraničí pojedou časem taky. A Milena, ta tichá jedničkářka, vede Muzeum dějin Troubska. Pořádá národopisné akce pro dospělé i pro děti, jezdí přednášet na univerzitu do krajského města a napsala dvě publikace. Dostala taky cenu města za přínos pro kulturní rozvoj regionu. Všichni ji zdaleka zdraví a často opakují, jak jsou rádi, že ji tam mají.
A my? Region jsme nepozvedli. Stojíme ráno v kolonách a rveme se o poslední místa ve školách pro děti. Ale dobyli jsme Prahu.
