Není tomu tak dlouho, co advokátka a senátorka Daniela Kovářová rozvířila debatu na lehce choulostivé téma a poskytla nám tak skvělou příležitost odpočinout si od válečného zpravodajství.
Oč jde? O její názor, že sexuální život (a plození dětí) je povinností manželů, což má vyplývat i z občanského zákoníku (§ 687 odst. 2: „Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti“).
Takový výklad zákonných ustanovení je poněkud divoký, zejména s ohledem na to, že by šlo v současných podmínkách o nevymahatelnou povinnost. Ale pokud necháme stranou případné vymáhání, jistou relevanci dané úvaze, minimálně v části týkající se povinnosti sexuálního života, přiznat můžeme. Ostatně, samo ironické a lehce archaické označení intimností mezi manžely jako „manželských povinností“ leccos napovídá.
Následující řádky se týkají pouze těch, kdo žijí v manželském svazku a jsou zdraví; nevztahují se na ty, kdo ze zdravotních důvodů nemohou žít intimním životem.
Předně bychom měli uvážit, co z manželství zbude, pokud z něj sex vyjmeme. Bude to vůbec ještě manželství? Jak se takový vztah bude lišit od spolubydlení nebo pokrevního příbuzenství? Není náhodou sex právě to, co manželství odlišuje od všech ostatních formalizovaných vztahů, co mu dává punc výjimečnosti?
Sex není jen prostředkem rozmnožování, je to nástroj komunikace, a to velmi důmyslný a pro účely manželského života dokonale vytvořený (případně evolučně vyvinutý, račte si vybrat). Milování nevyhlazuje jen vrásky, ale také drobné partnerské neshody.
Nepokládám za moudré uvažování některých žen ve směru „dnes jsem se na něj naštvala, to nebude nic“. Právě to, že dnes jsme trochu naštvaní, je dobrým důvodem k tomu, aby něco bylo. Protože naštvání není v manželství žádoucí stav a sex má skvělou schopnost naštvání rozpouštět.
Není na tom samozřejmě nic magického, jde o obyčejný koktejl hormonů. A právě ty jsou na tom důležité: dotyky a další průvodní okolnosti sexuálního aktu podporují produkci těch správných hormonů, které potom navozují pocity lásky, intimity a důvěry, a to zase zpětně vede k potřebě dalších projevů náklonnosti a ve svém důsledku k vytvoření harmonie mezi manžely. Když to z manželství vystěhujeme, co nám zbude? Hodně vybydlený pokoj.
Je to dobře vymyšlené a dobře to funguje, pokud s tím ovšem dobře zacházíme. A k tomu patří mimo jiné to, že si partnerské intimity neodpíráme. Že je vlastně považujeme tak trochu za povinnost.
Feministky se často rozčilují nad představou, že by manžel po ženě vyžadoval sex, když se jí nechce. Žena má přece právo odmítnout a nechtít. To je rozhodně pravda. Platí to samozřejmě i naopak, protože model, kdy naopak muž nevkládá do vztahu dostatek intimity a partnerku odmítá, je možná častější, než se obecně soudí.
Sex se vynucovat nemá a nesmí. Ale stejně tak se nemá odpírat a z partnerského vztahu eliminovat. Protože tím vztah ochuzujeme a důsledky jsou úplně stejně škodlivé jako nátlak a vymáhání. Takže: nevynucovat, neodpírat, užívat. Občanský zákoník k tomu nepotřebujeme.
