Osudy klientů pražského Zařízení pro děti–cizince (ZDC) by většinou vydaly na dramatický film. To, co tyto děti prožily, si většina Čechů není s to představit.
Sedmnáctiletý K. byl do centra přijat po příletu na ruzyňské letiště. Neměl platné povolení k pobytu. Narodil se v Somálsku, otce mu zabila mina. Matka se znovu provdala. Druhý manžel však zemřel při jedné z přestřelek. K. zajali vojáci, viděl umírat mnoho lidí. Měl se stát sám vojákem hnutí Aš-Šabáb napojeného na teroristickou síť Al-Káida a usilujícího toho času o svržení prozápadní vlády; v Somálsku chtěla zavést islámské právo šaría.
Připomeňme, že červnu 2020 si sebevražedný útok hnutí na hotel v centru Mogadišu vyžádal 31 lidských životů. Na podzim příslušníci skupiny Šabáb zaútočili na vojenskou základnu jihozápadně od Mogadiša a zabili 17 vojáků. Obavy K. z hnutí byly oprávněné.
I matka měla o K. strach. Její movitější bratr mu pomohl dostat se do Evropy. V Somálsku ukončil K. základní školu. Chtěl by se stát lékařem. „Na výuku jazyků je šikovný, rychle si osvojuje základy češtiny,“ poukazuje pracovnice Zařízení pro děti-cizince.
Vzhledem k tomu, že je muslim, má odlišný jídelníček i zvyky. Pravidelným rituálem je několikeré denní modlení. Během pobytu v centru již navštívil muslimskou modlitebně na Černém Mostě. „Dítě – cizinec přichází do České republiky se svými kulturními a náboženskými specifiky. Podle Úmluvy o právech dítěte OSN, kterou jsme ratifikovali v roce 1991, má plné právo na respektování těchto specifik i rodného jazyka,“ konstatuje šéfka ZDC Zuzana Chmelířová Vučková.
Ve veřejném prostoru v Česku ovládl na dlouhou dobu debatu o dětských uprchlících cynismus, zištnost a vypočítavost; a to i v souvislosti s někdejším poněkud politicky prospěchářským (jak se později ukázalo) návrhem lidovecké europoslankyně Michaely Šojdrové přijmout padesát údajných syrských sirotků.
Počet dětí, co skončí v Česku, je přitom zanedbatelný, nadto dlouhodobě klesá. „Jestliže jsme v roce 2007 přijali 206 dětí – cizinců, předloni to bylo kolem pouhé stovky,“ uvedla ředitelka pražského Zařízení pro děti–cizince (ZDC) Zuzana Chmelířová Vučková. A dodala: „Poskytujeme péči dětem, které byly nalezeny v Česku bez doprovodu zákonných zástupců a mají komunikační bariéru z důvodu neznalosti češtiny. Naše zařízení sdružuje diagnostický ústav, základní školu, výchovný ústav a studentské oddělení.“
Po příletu na H. čekala prostituce
Na rozdíl od K. se šestnáctiletá H., jež byla také přijata do dětského centra, narodila v jedné etiopské vesnici. Rodiče nepoznala. Zemřeli, když byla malá. Od dětství žila u strýce, který upřednostňoval své dvě děti a H. využíval k fyzické práci. Aby ji přinutil k poslušnosti, fyzicky ji trestal.
Syn strýce před časem H. zprostředkoval cestu do Evropy za prací, kde si prý vydělá peníze a nebude muset nikoho poslouchat. Dovezl ji za kontaktním člověkem; ten jí uhradil cestu. Doklady H. nikdy neměla v ruce s tím, že mu zaplatí, až dostane první mzdu. Když se po příjezdu do Česka dozvěděla, že by si měla vydělávat prostitucí, rozhodla se utéct. To se jí podařilo.
H. nikdy nenavštěvovala školu. Hovoří pouze jedním z mnoha etiopských nářečí. Pro tlumočení bylo potřeba kontaktovat překladatelskou agenturu, která jako jedna z mála disponuje tlumočníkem do amharštiny.
S českým jazykem H. bojuje. V Česku jí vadí jen chladnější klima, je jí tu zima. V dětském centru se kvůli jazykové bariéře cítila osaměle. Tlumočník ji však bral každou neděli na vycházky po Praze, seznámil ji s lidmi z etiopské komunity. V Praze by ráda zůstala, navštěvuje praktickou školu. O budoucnosti uvažuje tak, že by ji bavilo dělat kadeřnici.
Často nemají vzdělání
„Předcházející docházka do školy je u těchto dětí velmi nepravidelná anebo nebyly systematicky vzdělávány vůbec,“ konstatuje vedoucí základní školy při ZDC Pavla Šimůnková.
Každý žák má po absolvované měsíční diagnostice vypracován individuální vzdělávací plán. Jedním z největších úkolů při výuce je podle Šimůnkové právě zvládnutí českého jazyka a co nejpřirozenější osvojení si všech sociokulturních zvyklostí typických pro Evropu.
To je úkolem i pro jedenáctiletou Syřanku N., která ráda čte, zpívá nebo cokoli vyrábí. Matka jí před několika týdny onemocněla. N. přesně neví jak, pamatuje si, že přestala mluvit. Poté matka skončila v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Bezprostředně nato byla N. pár dní v péči rodinné známé. Po intervenci sociální správy však došlo k jejímu umístění do dětského centra; zde zjistili, že matka čelila domácímu násilí, kterému N. musela přihlížet.
Izolace v Příbrami
Ještě nedávno tyto děti bydlely v obci Vestec nedaleko Příbrami. Ministerstvo školství zdejší zařízení Permon pro děti-cizince v roce 2012 zrušilo poté, co ho kritizoval tehdejší ombudsman Pavel Varvařovský. Podle něj měly děti ve středisku bídné podmínky a špatně se s nimi zacházelo. „Trpěly nedostatkem soukromí, byla zde užívána nezákonná a nepřípustná praxe umisťování na izolaci,“ popsal Varvařovský. Děti, které se dopustily sexuálních deliktů na ostatních, podle něj spolu dál zůstaly v běžném kontaktu.
„Děti-cizinci teď bydlí u nás v Praze při zdejším studijním oddělení,“ vysvětluje ředitelka ZDC Vučková. Doplňuje, že sečtou-li se uprchlíci, kteří kvůli násilí či z jiných důvodů odešli za hranice svých zemí, tak co se týká Afriky, vede Jižní Súdán (3,3 miliónů běženců).
Sexuální vykořisťování
Polovina uprchlíků sestává podle listu The Guardian z dětí a mladistvých. „Pět set tisíc z 1,2 milionu migrantů procházejících Řeckem od roku 2015 tvořily děti,“ potvrzuje studie Harvardovy univerzity. Vzhledem k počtu dětských migrantů hovoří její autoři o humanitární krizi srovnatelné s migrací za druhé světové války a o všudypřítomném jevu: vystavování dětí sexuálnímu vykořisťování.
Za vytouženou cestu do Evropy musí většina dětských migrantů draze zaplatit. Ačkoli mají dostatečně pohnuté osudy, přesto jsou k tomu všemu častokrát nuceni nabízet vlastní těla, aby se dostaly dál na Západ. A jen nepatrný zlomek z nich – pouhá stovka – každoročně skončí právě u nás.
„Dětští uprchlíci nemají dostatek financí, proto nemohou jinak zaplatit pašerákům za převod,“ vysvětluje autorka studie Vasileia Digidikiová s tím, že většina dětí pochází z konfliktních oblastí a 93 procent z nich je mladších čtrnácti let.
