Já nevím, jestli znáte ten pocit – možná je to moje profesní deformace –, kdy člověk dočte knihu a je pyšný. Pyšný na autora, jak se s tím dobře popral a jaký skvělý kus práce udělal. Já tohle mám – vždycky, když dočtu něco dobrého, co vzešlo z pera někoho od nás. Což se nestává tak často, ale o to víc si člověk ty jednotlivé tituly, u kterých to cítil, pamatuje.
Karin Lednická už vydala druhý díl Šikmého kostela, ale já jsem pozadu, takže moje dojmy jsou z prvního dílu.
Zjednodušeně se dá napsat, že se jedná o příběh hornických rodin na česko-polském pomezí. Mělo by jít o skutečné události, z nichž mnohé doposud nebyly v české románové tvorbě zpracovány. Když pominu příběh, který je poutavý, tak právě to, že Karin Lednická zdokumentovala něco, co ještě neudělal nikdo před ní, mě svým způsobem fascinuje. Možná by se na to i navždy zapomnělo s vymřením posledních lidí, kteří si některé zvyky, pravděpodobně už jen z vyprávění babiček, pamatují. Kdyby nepřišla Lednická a nedala vzpomínky těch lidí na papír.
Například solné poutě do Wieliczky. Jednou za rok se vydávaly karwinské ženy do polského města Wieliczka pro sůl. Je tam solný důl, takže sůl je tam mnohem levnější. Potom s ní celý rok doma hospodařily, a když bylo nejhůř, mohly trochu soli prodat. Nosily ji každoročně začátkem května na zádech v nůších, a jak se potily, sůl měkla a zažírala se jim do otevřených ran na zádech, které jim těžké proutěné nůše způsobovaly. Nikdy nezdokumentovaný zvyk solných poutí mě hodně zaujal. Vyhledala jsem si na mapách, kolik toho musely ženy ujít. A nejkratší cesta do Wieliczky je 130 km. Odcházelo se každý rok v neděli hned po mši a na další nedělní mši musely být zpátky. Ušly tak za týden 260 km!
Mezitím samozřejmě probíhají románově zpracované příběhy jednotlivých rodin.
Konec knihy je věnován pro mě ostudně skoro neznámému konfliktu v kraji, kde většina rodin byla zčásti polských a zčásti českých. A to, co bylo dlouhé generace přirozené, začalo najednou dělat zle, protože se pod tlakem událostí řešilo, kdo je Polák a kdo Čechoslovák.
Dozvěděla jsem se toho hodně. O kraji, který je mi, přiznávám, tak trochu vzdálený. A kromě toho jsem se naučila nové slovo. Ograbčora. Je to povolání. A jestli jste to dočetli až sem, můžete zkusit hádat (bez Googlu), co bylo vaší prací, když jste byli zaměstnaní jako ograbčora.
- Šikmý kostel | Karin Lednická
- Počet stran: 400
- Vazba: pevná / vázaná s přebalem
- Nakladatel: Bílá vrána
