Podívala jsem se dnes na dokumentární sestřih z přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění nazvaný Zkouška umění, z něhož po internetu kolovala hořce humorná ukázka.
Film je šílený. Uchazeči působí často jako adepti na přijetí do psychiatrické nemocnice spíše než na vysokou uměleckou školu. Znalosti, které vykazují, jsou-li na ně sporadicky dotázáni, by nestačily ani na průměrnou střední.
Vyučující, až na malé výjimky, nezaostávají; v některých případech má divák pochybnosti, zda osoba vystupující jako pedagogický pracovník vysoké školy není pod vlivem nějaké psychoaktivní látky.
Film je v zásadě o tom, jak si skupina podivínů vybírá další podivíny do party, aby společně produkovali něco, co pokládají za umění. V zásadě by nám to mohlo být jedno. Ať se ti lidé věnují jakýmkoliv aktivitám, které uznají za vhodné.
Ale – to celé je hrazeno z našich daní. Ať mi už nikdy nikdo nevykládá, že tenhle stát nemá dost peněz. Ale abych záležitost s uměním, které si nárokuje veřejné prostředky, úplně neodbyla, ještě pár slov k tzv. statusu umělce.
V dokumentu Zkouška umění to bylo vidět zřetelně: umělec, resp. adept uměleckého vzdělávání, provozuje umění proto, aby „vyjadřoval sebe, své emoce, svou osobnost„“. Obvykle mu vůbec nedochází, že na něm není nic extra zvláštního a že jeho osobnost nikoho nezajímá. Určitě ne tolik, aby mu platil za to, že ji vyjadřuje nepochopitelnými performancemi a krkolomnými instalacemi artefaktů, k nimž je pravidelně třeba mísa slovního salátu, abychom rozklíčovali, co to má být. Beztak se dozvíme, že to je vyjádření nějakého umělcova pocitu, obvykle těžké deprese z toho, že ostatní žijí a přemýšlí jinak než umělec.
Za takové nesrozumitelné, sebestředné hlouposti se pochopitelně nikomu nechce platit, proto se tím málokdo uživí. Umělecká scéna ale vymyslela řešení: rozervanému výtvarníkovi, hudebníkovi, literátovi bude přidělen status umělce, a co mu bude do domácího rozpočtu chybět na výdělku, doplatíme my všichni.
Erár má, erár dá. Chceme přece kvalitní umění, ne? Ovšem takové umění já rozhodně nechci.
