Přesně před rokem, v dobách největších restrikcí a všudypřítomného strachu, jsme měli první rande. Skoro všechno bylo pochopitelně zavřené. Potkali jsme se zcela neromanticky, dopoledne, u benzínové pumpy, kde nám koupil strašně hnusné kafe v kelímku. Pak jsme si šli sednout na lavičku k řece.
Roušky nám zakrývaly tváře, ale protože jsme se znali už déle, nemuseli jsme se bát, že bychom pod nimi našli někoho úplně jiného, než jsme si představovali…
Vzpomínám, jak kolem nás procházeli lidé s pejsky nebo dětmi v kočárcích. Asi by nás ani ve snu nenapadlo, že za rok budeme sami kupovat kočárek!
Rande trvalo přes hodinu. Povídali jsme si. Ale bylo to povídání úplně jiné, než jak na rande bývá. Totiž velice neutrální. Žádný náznak jiného zájmu než ryze přátelského a zdvořilého… Jaký to rozdíl oproti zkušenostem, kdy z těch obejdů přímo čiší, že chtějí něco víc! Bylo to zvláštní, ale cítila jsem se díky tomu bezpečně. Poprvé na mě chlap netlačil a já nemusela přecházet do ofenzivy a trapných her.
Když jsme se loučili, měla jsem pocit, že tím to ale také skončilo. Strohá věta tak si zase zavoláme… mě nenaplnila bůhvíjakou nadějí. Místo polibku jsem dostala lahev vína. Šla jsem domů rozčarovaná – co to jako mělo být?! Ta odtažitost mě ale lákala…
Večer mi pípla zpráva. Poděkování za příjemně strávený čas. Opětovala jsem a naznačila, že si to můžeme zopakovat. No, a tak to celé začalo…
Že to zní jako pohádka? Ale vůbec ne!
Dělí nás 29 let. Už to vede některé lidi k tomu, aby se pasovali do rolí expertů na partnerské vztahy a zásobovali nás nevyžádanými radami. Pro nás je ale podstatné, co nás spojuje: hodnoty, podobné názory, humor, životní styl. Tam, kde jsme odlišní, se doplňujeme. Navzájem si dáváme, co druhému chybí. Respektujeme se a o všem komunikujeme.
Vztah je proces. Musí se pěstovat. Prošli jsme si za ten rok i tvrdým obdobím, kde se naplno ukázaly charaktery nás obou. Museli jsme naučit se chápat a odpouštět. Zvládli jsme to a vyšli z toho silnější a poučenější.
Jsme nejen přátelé, milenci a partneři, ale brzy se staneme i rodiči. Cítím obrovskou zodpovědnost za tento náročný úkol, ale taky odvahu a štěstí. Na tohoto muže se totiž mohu spolehnout. Je zde vždy pro mě, stejně, jako já pro něj.
Vám všem, kdo jste smutní nebo si myslíte, že už vás nic nečeká – není to pravda! Já před rokem byla úplně na dně, psychicky i fyzicky. Přemýšlela jsem o smyslu svého života a uvažovala, že to tady snad zabalím a odjedu někam na druhý konec světa, kde začnu úplně od nuly. Pak přišla corona a tyhle úvahy vzaly za své. Ze začátku mi to přišlo jako vězení a propadala jsem se do ještě větších chmur. Kdybych nekývla na to provizorní setkání (mohla jsem přece říct jako dámička, že někde na lavičkách s kafem z automatu se scházet nebudu!), kdybych uvěřila tomu, že to nemá smysl a nic hezkého mě stejně nečeká, tak bych dnes asi zarůstala mechem…
Život je pestrý. Nikdy nevíte, koho potkáte. Jedinou jistotou je změna.
A tak věřte, že i když třeba momentálně procházíte peklem, není to nekonečné. Hlavně nezastavujte. Jak vidno, štěstí se může vyklubat ze zcela neočekávaných věcí – třeba i z epidemie a jednoho automatového kafe na benzince!
