Když se tak snažím zobecnit zkušenosti z rodinného práva, většinou dojdu k závěru, že cena, kterou lidé (především muži) platí za rozvod manželství s nezletilými dětmi, je hodně vysoká. A přitom se o ní skoro vůbec nemluví.
Cena za rozvod? Opravdu nejde o alimenty nebo vypořádání společného jmění manželů. Cena za rozvod je představována ztrátou výchovného vlivu.
I když je stále více dětí svěřováno do střídavé péče, pravidlem bývá, že děti zůstanou v převážné péči jednoho z rodičů, obvykle matky. Sice to tatínkové často bagatelizují tím, že si přece děti berou o víkendu, ale to je opravdu nemístné zjednodušení. Víkendové a prázdninové aktivity nikdy nemohou nahradit každodenní kontakt s dítětem, sdílení společných radostí i starostí.
Všechny ty drobnosti, nové tričko, úspěch ve školním představení, hádku s kamarádkou, poznámku za vyrušování, jedničku z matematiky, zapomenutou svačinu, vypadlý zoubek a odřené koleno. To se z velké části ztratí v ruchu dní.
A nejde jen o to. Rodič žijící mimo původní rodinu zažívá s dětmi spíše jen volnočasové, odpočinkové aktivity, lenošení, zábavu, hry. A přitom je jeho úloha stejně důležitá, nebo vlastně ještě důležitější v situacích, kdy je dítě nutné vést k plnění povinností, vstávání do školy, úklidu, k tomu, co dělat třeba nechceme, ale musíme.
Každý z rodičů zkrátka hraje v životě dítěte nezastupitelnou roli. Je s podivem, jak snadno jí někteří pohrdnou.
Ještě horší je, že této možnosti ovlivňovat život svých dětí se rodiče, především tedy muži, nezřídka vzdají ve prospěch nového partnera druhého rodiče. Vzdát se své role v životě dítěte a přenechat ji někomu jinému, to je jako kdyby brankář národního hokejového týmu za sebe nechal v rozhodujícím zápase hrát sběrače tenisových míčků. Koho by to napadlo? A dá se takový zápas vyhrát? Jen s velkým štěstím.
Protože tady nejsou žádná win-win řešení, druhý rodič odchodem svého životního partnera něco získává. A co to je? Dominantní vliv na dětskou duši. Je to najednou on a v podstatě jen on, kdo může rozhodovat, určovat, přidávat a ubírat, zakazovat a povolovat, a kdo dětskou osobnost formuje bez rušivého vlivu někoho jiného. Má najednou volné pole působnosti, do kterého mu, pravda, ten druhý občas o víkendu nevhodně zasáhne a pak jsou z toho mrzutosti.
Pro mnoho rodičů (dost často matek) je to zřejmě značná (a dost často podvědomá) motivace k rozchodu, nebo alespoň k absenci snahy o udržení manželství. Proč by nakonec ten – jak je dnes v módě říkat – toxický muž měl vychovávat své vlastní děti? Na to přece stačí matka.
Tatínek s nimi může jít v sobotu odpoledne do kina.
