Když se řekne perfekcionista, nepochybně se vám hned někdo vybaví – šéf, kolega, nebo dokonce kamarád z práce, jehož měřítka nemají prakticky nic společného s realitou. Očekávají od sebe nebo od ostatních téměř nemožné. Vynakládají hodiny a hodiny času na drobná vylepšení, která nevidí nikdo jiný než oni sami. A na konci týdne jsou vyhořelí a vyčerpaní.
Tuto vlastnost podle BBC News zmínění lidé často sami avizují, když jen tak mezi řečí zlehka prohodí: „Jsem tak trochu perfekcionista.“ Je to svým způsobem chvástání a způsob, jak se vymezit coby hvězdný zaměstnanec. Koneckonců, kdo by nechtěl přijmout někoho, komu jde o perfektní výsledek?
Ovšem odpověď není tak jednoznačná, jak by se mohla zdát. Výzkum čím dál tím častěji naznačuje, že perfekcionismus není profesionálním rysem, který byste měli propagovat. Může mít negativní dopad na pracovní prostředí, znepřátelit kolegy a ztížit spolupráci v týmu.
Psycholožky Emily Kleszewská a Kathleen Ottová z univerzity v německém Marburgu uvádějí, že perfekcionisté mohou mít daleko do ideálního nebo dokonce upřednostňovaného kolegy. „Pokud by si spolupracovníci mohli vybrat, jestli budou pracovat s perfekcionistou nebo s neperfekcionistou, vždycky by dali přednost tomu druhému – člověku, který má realistická očekávání jak od sebe, tak od týmu,“ konstatovala Kleszewská.
A i když perfekcionismus může pronikat do každého aspektu života člověka, obzvlášť rozšířený je právě v profesionálním kontextu. „Když se zeptáte lidí, v jakém oboru jsou perfekcionisté, nejčastější odpovědí je vždy pracoviště. Tam je s úkoly spojeno velké množství hodnocení výkonu,“ dodala.
„Výzkum má obvykle tendenci soustředit se na výsledky práce perfekcionistů, a ne na dopad, jaký mohou mít na týmové ovzduší nebo personální vztahy. Ale i tuto oblast stojí za to prozkoumat,“ upřesnila dále Kleszewská. „Z předchozího výzkumu víme, že dobrá atmosféra v týmu je důležitá pro psychickou pohodu v práci.“
Perfekcionismus na vzestupu
Načasování podobné vědecké práce je víc než vhodné; existují důkazy, že je perfekcionismus na vzestupu. Britští vědci Andrew Hill a Thomas Curran v roce 2018 provedli analýzu dotazníků z let 1986 až 2015, v nichž 40 tisíc vysokoškolských studentů odpovídalo na otázky týkající se perfekcionismu. Výsledek byl jasný: poslední generace mají mnohem větší tendence k perfekcionismu než jejich předchůdci. Mají pocit, že okolí od nich očekává víc, zatímco oni sami mají mnohem vyšší očekávání jak od sebe, tak od lidí kolem sebe.
Před rokem 1910 se výraz perfekcionismus obvykle používal k popisu specifického teologického hlediska. Během posledního století se jeho význam posunul k popisu člověka, který se vyhýbá chybám a vydává se na osobní křížovou výpravu za svatým grálem dokonalosti.
„Posledních třicet let ukázalo, že perfekcionismus není jen libůstka workoholiků nebo nevinný způsob, jak se nenápadně pochválit, když se vás při pracovním pohovoru zeptají na vaši největší slabost,“ píše Drake Baer, přispěvatel serveru Thrive Global. „Je to životní postoj, který spoluvytváří nebo posiluje celou řadu duševních potíží. A také signalizuje problematický vztah člověka k sobě samému.“ Podobně to vidí britští výzkumníci Thomas Curran a Andrew P. Hill. Perfekcionismus definují jako „iracionální touhu po bezchybnosti, navíc v kombinaci s přísnou sebekritikou“ a je podle nich důležité vnímat, co perfekcionistu odlišuje od člověka, který je prostě pracovitý nebo pečlivý. „Je to odhodlaná touha veškeré vlastní nedokonalosti napravit,“ uvádějí v eseji pro magazín The Conversation. Perfekcionista potřebuje vždy dosáhnout nejlepšího výsledku – a potřebuje to slyšet. Dostat za to body, ocenění, chválu z úst ostatních lidí, zejména autorit. „Pokud tato potřeba není uspokojena, jsou perfekcionisté vnitřně nespokojení. Chyby a selhání totiž ztotožňují s vlastní slabostí a nedokonalostí,“ vysvětlují Curran a Hill.
Mnozí psychologové si původně mysleli, že je perfekcionismus naprosto negativní a hluboce neurotický rys. V roce 1950 německá psychoanalytička Karen Horneyová popsala perfekcionisty jako někoho, kdo je terorizován tyranií měl/a bych, přičemž měl/a bych zastupuje libovolný počet protiřečících si ideálů, schopnosti vyřešit každý problém, dokončit nemožné úkoly a tak dále a podobně.
Co je lepší?
Říkat pacientovi, že od sebe očekává příliš mnoho, bývá marné, napsala Horneyová. „Obvykle na to reagovali přímo či nepřímo vyjádřeným přesvědčením, že očekávat od sebe příliš mnoho je lepší, než od sebe očekávat příliš málo.“
Během následujících desetiletí začalo být akademické mínění o něco smířlivější. Na jednu stranu se zdá, že je perfekcionismus v úzkém vztahu s psychickými problémy včetně deprese, úzkosti a poruch příjmu potravy. Může vést k vyhoření a stresu, kdy člověk od sebe očekává nemožné a koleduje si tak o selhání. Na druhou stranu se zjistilo, že jsou perfekcionisti více motivovaní, svědomitější a pečlivější než jejich ostatní kolegové.
