Následující úvaha vychází z praktického pozorování: pokud si bude matka přát, aby dítě, s jehož otcem se rozešla, svého otce nenávidělo, tak se jí to s pravděpodobností hraničící s jistotou podaří. (Nevím to jistě, ale myslím, že naopak to neplatí.)
Proto se ve věkové skupině teenagerů vyskytují tací, kteří sice otce mají a znají, ale jakýkoliv kontakt s ním už od dětství odmítají. Ono totiž to „předávání dítěte“ jedním více či méně ochotným rodičem druhému lze zařídit jen do určitého věku. Po desátém roce to jde hůř a zhruba od dvanácti let už to nejde vůbec. Pubertální dítě se „sekne“, řekne, že k otci nejde – a co s ním uděláte? Budete vyhrožovat? Prosit? Zavoláte policii? Neuděláte nic. S puberťákem, který nechce, nikdo nehne.
I otec, jehož dítě takto zásadně odmítá, je ale povinen platit výživné, a to v plné výši. S poukazováním na nedostatečný kontakt s dítětem u opatrovnických soudů v těchto případech nepochodíme. Za vztah s dětmi jsou odpovědní dospělí a vyživovací povinnost trvá bez ohledu na kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem.
Tento judikatorní stav se mi ale jeví neudržitelný, což bych podpořila minimálně dvěma argumenty.
1) Pokud je otec připraven, míněno fakticky, nikoliv pouze verbálně, poskytovat značná plnění nad rámec výživného, ale dítě, případně dítě ovlivněné matkou, to odmítá, mělo by se to do rozhodnutí o výši výživného přece jen promítnout. Kritériem by mohla být zejména připravenost otce financovat například školné na soukromé škole v dosahu jeho bydliště, vzít dítě na dovolenou u moře či lyžařský zájezd, koupit nutné sportovní vybavení, poskytovat dárky za předpokladu, že si je dítě přijde vyzvednout, a podobně.
Pokud se dítě těchto požitků dobrovolně vzdává, nemělo by se jejich nečerpání automaticky transformovat do vyššího výživného s odůvodněním, že tedy lyžovat pojede s matkou, na což musí mít dostatečné prostředky. Proto otče plať.
2) Pokud jdeme cestou postupného posilování odpovědnosti dětí a mladistvých za vlastní život, to znamená nechceme vyznávat model „do 18 nesvéprávnost, od 18 můžeš vše“, a pokud zároveň respektujeme participační práva dítěte, tedy jeho právo spolurozhodovat o svém životě, pak mu ale musíme přiznat i spoluodpovědnost za důsledky, které jeho rozhodnutí nestýkat se s otcem s sebou nese.
Akceptujeme tedy rozhodnutí dítěte nevpustit otce do svého současného života, ale s tím, že v jeho životě budou absentovat případné požitky, které by zajištěný otec mohl poskytovat. Třeba právě značková mikina, nové lyže nebo zahraniční dovolená.
Stojíme zde před rozhodnutím: je správné učit dítě, že některé výhody mu poplynou jen v případě, že bude ochotno k určité sebekázni, že bude vůči rodiči ohleduplné a vstřícné, i když to není jeho aktuální vnitřní pocit?
Ale to je složitá otázka jen zdánlivě. Můžeme ji totiž formulovat jinak: má si snad dítě odnést do života, že okolí má vůči němu jen povinnosti, zatímco jeho nároky plynou přímo z jeho samotné existence, bez ohledu na to, jak se ke svým blízkým chová? Je správné redukovat rodiče do pozice bankomatu, z něhož peníze nakonec vždy vypadnou, bez ohledu na to, zda známe kód?
