Kauzy Dominika Feriho, doktora Cimického, novináře Marka Wollnera a dalších nenechávají nikoho chladným. Já bych však nechtěla vynášet domněnky a soudy. I když jsem s Ferim chvíli sdílela společnou stranu, nikdy mi jako politik ani jako člověk sympatický nebyl. Osobně s ním však nemám negativní zkušenost a ctím presumpci neviny, nebudu se tedy pouštět do úvah „udělal to/neudělal to.“ Dlouhodobě rozvířené debaty na sociálních sítích mě ale přivedly k zamyšlení, kde je rozdíl mezi obětí, která mlčí, a ženou, která se dokáže ubránit.
Osobně jsem sexuální obtěžování zažila napřímo dvakrát. Obojí ještě coby gymnaziální studentka, nebylo mi ani osmnáct let. Poprvé si ke mně v trolejbusu přisedl divný maník. Po cca pěti minutách jízdy jsem ucítila, že jeho ruka pomalu putuje po mé noze. Zacloumal mnou neuvěřitelný vztek!
K vyřešení situace pomohlo, že ten den pršelo. V pravé ruce jsem svírala deštník. Na nic jsem tedy nečekala, deštník přehodila do ruky levé, a při té příležitosti vrazila vší silou špičku do ruky toho otrapy. Ten zaúpěl, ruku stáhl a na další zastávce vypadl ven.
Druhý incident se stal přímo na ulici, kde mě oslovil prodejce mobilních tarifů (v těch dobách ještě bylo běžné, že obchodníci odchytávali potenciální zákazníky venku). Mladý arogantní týpek se ke mně poté, co zjistil, že se mnou standardní obchod neudělá, naklonil se slovy: „A zašukat byste si se mnou nešla?“
A zase: Projel mnou šílený vztek a chuť mu to napálit! Tak jsem pořádně zvedla hlas, aby to slyšeli i lidi na blízké zastávce a začala se výsměšně smát: To si ze mě děláš srandu? Ty mi nabízíš sex? Jako sorry, ale to musíš být dost zoufalej! Týpek zrudl, jeho sebevědomí bylo rázem pryč. Zůstal jen překvapeně stát, lidi se po něm zvědavě otáčeli, zatímco já vítězně odkráčela středem.
Tohle jsou příklady silného konkrétního nátlaku. Během let jsem však zažila i subtilnější formy otravování – sprostý zprávy, fotky penisů, návrhy typu něco za něco apod. Taky za mnou jednou večer někdo šel a kopíroval moje kroky. Když jsem zrychlila, zrychlil taky, když zpomalila, zpomalil taky… Vzala jsem telefon, vytočila kámošku, na rovinu jí řekla, kde jsem, a že za mnou jde nějaký pošahaný idiot. Pronesla jsem to tak, aby slyšel. Zabralo to, neboť mě pak předešel a zmizel. Raději jsem ale ještě párkrát obešla blok a všelijak se proplétala, abych ho stoprocentně setřásla…
Ano, i já mám nepříjemné zkušenosti s oplzlíky. Patřím však k ženám, které si tohle nenechají líbit. Byla jsem tak vychována. Agresory rychle pacifikuju, většinou nějakým slovním ponížením. Pro jistotu s sebou ale taky nosím sebeobranné prostředky a naučila jsem se pár chvatů z krav maga. Člověk by měl mít něco v záloze, když slovní obrana a dominantní postoj nestačí.
Chápu však i ženy, které tak silné nejsou a nedokážou pohotově reagovat. Každý člověk se chová v krizových situacích jinak. Někdo zamrzne, někdo trauma vytěsní… Nedívejme se proto na dívky skrz prsty a nezpochybňujme a priori jejich výpovědi, byť třeba po několika letech.
Jak to vyřešit? Inu, chlípníci a maniaci tady asi budou pořád. Místo aktivistických hesel, křiku, pláče a bombastických kampaní (které někdy semelou i nevinné nešťastníky) bychom však mohli začít – hezky konzervativně – u sebe. Totiž doma. Totiž u výchovy.
Já se budu snažit ze své dcery vychovat po svém vzoru sebevědomou a silnou ženu, která se ozve, když ji někdo bude obtěžovat. Na rodiče synů bych pak apelovala, aby z nich nevychovávali frustrované burany, ale vedli je ke vzoru ohleduplných a rozumných chlapů. Výchovou to zkrátka všechno začíná.
